úvod  tátův deníček  galerie  dovolená  grafomanský brloh  kuchařka  

Ve vlaku z Jičína do Nymburka  Doktoři  Vraťme život do krajiny  abolice  also sprach babisch  Marbulínek  Musíme si dát Bacha  Ubu pilotem  Pluralita a tolerance  Blábol o lopatce  Ubu je na tahu  Mrchožroutství  ubu  čistě terapeutická  Maruščin domácí úkol  Alpy 2015  shit happens  Double shit  Jedna dušičková večerní  rakousko 1994  Gumičky  elpíčka, aneb jednou večer  jednou ráno  naše cesta z města  Pozvedl jsem uši ke korunám stromů  Verzatilka a pomerančová kůra  Kuličky  Prší  O kurvítku  Počátky  Moje pokusy o Limericky  Oskořínek  O česneku  Návštěva znojemského podzemí  Pravidla ponku  

Ty vole, vono to fakt funguje...!

udiveně pronesl jeden kamarád poté, co před policajtem v bílé helmě zavolal "obušku, z pytle ven!" a obušek, kde se vzal, tu se vzal, praštil ho po hlavě.

Tím jsem málem začal, když po mně Maruška chtěla vědět, co jsem dělal okolo sametovky. Dostala to ve škole za úkol.

Zrovna bylo 17.11.2015, ve škole měli volno a v TV šly záběry našeho krále Ubu se stafáží různých konviček, jimž jakási putinofilní fanynka rezervovala celý Albertov. Lewis Carroll by to líp nevymyslel, natož Alfred Jarry. S Maruškou jsme se tam dostali až v neděli na skutečné shromáždění k výročí, potkali několik kamarádů spolužáků a když jsme pak frčeli domů, vyprávěl jsem...

Z Palachova týdnu jsem si toho moc nevybavil, na té demonstraci, kde byla největší držková, jsem chyběl. Srpnové události - to jsme byli s děckama na táboře. Pak už mám presenilní vzpomínky docela ostré.

Demonstrace 28.10.1989 byla z hlediska pořádkových sil trochu nezvládnutá. Sice nás několikrát na různých místech rozehnali, ale my se nějak dokázali za dalším rohem srotit a pokračovat v páchání výtržností, což jsme činili zpěvem hymny, voláním "Jakeše do koše", "svobodné volby" apod. Docela jsme si tehdy zaběhali, počasí tomu přálo. Poslední úprk, a to už bylo vpodvečer, kdy to konečně VB začalo mít pod kontrolou, nastal po Příkopech. Podařilo se nám zahnout do pasáže ve Slovanském domě, ale pendrekářům taky. Zachránila nás prodejna s párky v rohlíku. Hbitě jsme se postavili do fronty a pendrekáři proklusali kolem nás dál do dvora, odtud by nebylo úniku. S párkem jsme pak pokračovali na Náměstí Republiky do metra a s plnými ústy odpovídali několika hlídkám, kam že to jdeme.

No, a co dál. Další demonstrace vychází na den lidských práv 10.12. To už asi bude pěkná zima. Možná ještě 17.11., padesát let od zavření vysokých škol, popravě mnoha studentů a poslání zbytku do lágru. Ve škole jsme se o něčem už bavili. Tak ahoj a zavoláme si.

V pátek 17.11. jsem u táty v práci na slušovickém stolním počítači připravil 4 sloky Gaudeamus igitur, neb jsem věděl, že 1. se to asi nejspíš bude zpívat, 2. neumím pořádně text a 3. takových nás bude víc. Tiskl až do vyschnutí pásky v tiskárně, rozstříhal to a na Albertově se po tom zaprášilo. Pak jsme vypískali buď soudruha Mohoritu, Jenerála, nebo jiného čičmundu z CŠV SSM. Dále vystoupil Martin Klíma a nadšený potlesk a hromové skandování během jeho projevu dávalo znát, že se to tentokrát vymklo i našemu svazu mládeže. A šlo se na vyšehradský Slavín ke hrobu Karla Hynka Máchy, který sem před 50 lety byl převezen z Litoměřic.

Na hřbitov jsme se vejít nemohli, tak obracíme a že se půjde na Václavák. Policajti asi dostali po 28.12. pojeb a připravili se lépe. U botanické zahrady už byl kordón, na nábřeží u Hollara taky. A šup do pasti na Národní. Když se daly obrněné transportéry do pohybu a policajti vyrazili na zteč, jediný únik byl kolem Reduty do podloubí a do Mikulandské ulice. Výklad obchodu s hudebními nástroji to naštěstí vydržel. Cítil jsem v zádech, jak se sklo prohnulo. Další překvápko byli zelení mužíci v červených baretech útočící na prchající civilisty. Ani nevím, jestli jsem nějakou ránu chytil. Hubertus po strejdovi chránil docela dobře mě i kamarádku, kterou jsem pod něj schoval a  s ní pak pár let chodil. Po vykličkování jsme chvilku oddychovali u klandru na rohu ve Spálené a vyrazili do Demínky, místa pro lízání ran a zapíjení podobných akcí.

Babiččina Corona a kufříkový Underwood & Remington makali až do prvních voleb v posluchárně II. chemie, vrátili se s úplně otlučenými písmenky, teď jsou na zaslouženém odpočinku v Národním technickém muzeu. A šicí stroj Pfaff, co se zasloužil o opravu hubertusu, tamtéž. Pětipalcové diskety, které baštil Čubův kompjůtr, posloužily v r. 1999 k pozorování zatmění slunce. Když se totiž přehnuly vejpůl, daly se zasunout za brýle a sředová dírka si krásně sedla na kořen nosu. Dobře to v TNS vymysleli.

Letní semestr se nakonec nějak rozjel a dodělal, do toho volby, zamilovanost a výlet do Německa. Západního. Na hranicích pomalu nebylo poznat, že jsme je přejeli, víza nám taky nebyla nic platná, protože asi dva dny po zakoupení byla zrušená. Lucka jela na praxi do nemocnice, vzala mě s sebou, bydlíme u jejích přátel.

Vyrážím stopem do Kolína. Zastavil mi optimistický bysnysman a tvrdil, že za pět let to u nás bude jako u nich. Hm. Možná jsem mu špatně rozuměl, moje angličtina byla (a je) dost bídná, možná říkal padesát? Přesto jsem byl schopen se domluvit na zpáteční cestě z parkoviště vedle nádraží. Když tam budu, vezme mě. Byl jsem tam a on taky. Druhý den jsem si ho stopl do Cách. Ještě mi nabízel Frankfurt, ale to bych musel zpátky týden počkat, až se vrátí z Argentiny.

Kolínský dóm byl z dálnice vidět posledních 70 km. Vlezl jsem dovnitř a sedl si do lavice. Po hektickém půlroce a 240km/hod v byznysmanově autě cestou sem. Zástava času. Někde neuvěřitelně vysoko hrály varhany. Snad dvě hodiny jsem zíral na tu gotickou nádheru a říkal si: ty vole, vono to fakt funguje!

A jedeme s Maruškou po jižní spojce a musím přibrzdit, ne snad kvůli radaru, ale protože se mi posledních 26 let láme hlas a vlhnou oči, když na tohle vzpomenu.

Martina, Maruška, Anča a Tom Juláci & zvířata