úvod  tátův deníček  galerie  dovolená  grafomanský brloh  kuchařka  

Ve vlaku z Jičína do Nymburka  Doktoři  Vraťme život do krajiny  abolice  also sprach babisch  Marbulínek  Musíme si dát Bacha  Ubu pilotem  Pluralita a tolerance  Blábol o lopatce  Ubu je na tahu  Mrchožroutství  ubu  čistě terapeutická  Maruščin domácí úkol  Alpy 2015  shit happens  Double shit  Jedna dušičková večerní  rakousko 1994  Gumičky  elpíčka, aneb jednou večer  jednou ráno  naše cesta z města  Pozvedl jsem uši ke korunám stromů  Verzatilka a pomerančová kůra  Kuličky  Prší  O kurvítku  Počátky  Moje pokusy o Limericky  Oskořínek  O česneku  Návštěva znojemského podzemí  Pravidla ponku  

Jak jsem si pouštěl desky

Tak moje staré NC 580, made in Tesla Litovel, zase šlape. Chvilku pobývalo v kůlně, kde si v ní myši udělaly hnízdo a sežraly přitom drátky do přenosky. Naštěstí soused se v tom vyzná, drátky dal nové, přidal lepší předzesilovač, Martina to celé přišroubovala ke knihovně a už to jelo.
Po doštelování závažíčka a antiskatingu to hraje skoro jako před cca 26 lety, když jsem si to koupil.
Napřed se roztočil bigband Milana Svobody, pak jeho Blíženci, pak přišly holky ze školy, tak jsme dali Nerez, povyprávěl jsem Marušce, co to byla chmelová brigáda, kde jsem je prvě slyšel naživo (1985). Holky šly spát a z balíku desek na mě koukl Pendereckého II. violoncellový koncert. Penderecki ho, tuším, začal psát v době, kdy se po Varšavě proháněly tanky a on sám byl někde ve Španělsku a nevěděl, jestli se vůbec bude moci vrátit domů. Mankurt Jaruzelski byl dnes (30.5.2014) poslán prdět do hlíny. To strašlivé zoufalství v půlce skladby, kdy sólista hraje na prázdné nejhlubší struně a smyčce se znova potichu rozbíhají v mikrointervalech pryč, mě donutilo dojít si pro slivovičku a připít soudruhu generálovi, aby mu byla země co nejtěžší.
Tak co tam máme dál? Kabeláčovu 8. symfonii. Opus napsaný po okupaci spřátelenými vojsky, mimo jiné i pod velením výše zmíněného soudruha mankurta. Mene, tekel, ufarsín, haleluja, hosana a úžasný závěrečný tón Jany Jonášové slibující, že všechno nemusí být úplně v prdeli. No, doufejme. V zimě jsme byli s přáteli a jejich dětmi lyžovat na Kronplatzu. 25. února vpoledne čekáme, až zazní rozhoupaný zvon na vrcholku kopce. Jak by o bylo krásné, kdyby po 66 letech komoušům definitivně odzvonilo a pořád si myslím, že po skončení ZOH v Soči se spřátelená vojska nedají opět do pohybu. Kupodivu se (zatím) nevydala až do Užhorodu.
Slivovička došla, Poulencovy děvky se prohnaly po chassis a Milhaudův Vůl na střeše dnešní session zakončil. Pouštím si zprávy na ČT24, abych se dozvěděl, kde se zrovna střílí. Překvapivě se střílí zrovna někde poblíž. Chudáci psi. A končí Hilliard Ensemble. Doufám, že aspoň najdu ty jejich cédéčka a budou hrát. Elpíčka hrajou spolehlivě, akorát ten Vůl se mi kousnul. To se volům občas stane.

Martina, Maruška, Anča a Tom Juláci & zvířata