úvod  tátův deníček  galerie  dovolená  grafomanský brloh  kuchařka  

Ve vlaku z Jičína do Nymburka  Doktoři  Vraťme život do krajiny  abolice  also sprach babisch  Marbulínek  Musíme si dát Bacha  Ubu pilotem  Pluralita a tolerance  Blábol o lopatce  Ubu je na tahu  Mrchožroutství  ubu  čistě terapeutická  Maruščin domácí úkol  Alpy 2015  shit happens  Double shit  Jedna dušičková večerní  rakousko 1994  Gumičky  elpíčka, aneb jednou večer  jednou ráno  naše cesta z města  Pozvedl jsem uši ke korunám stromů  Verzatilka a pomerančová kůra  Kuličky  Prší  O kurvítku  Počátky  Moje pokusy o Limericky  Oskořínek  O česneku  Návštěva znojemského podzemí  Pravidla ponku  

c'est la vie

Proč chodím bos: Nehrozí nebezpečí, že se probudím obutý. To je mi pak vždycky blbě. Taky se nestane, že po šlápnutí do hovna je třeba vyšťourat podrážku. Z meziprstí to odstraní tráva nebo hadice s vodou. Oboje teď v zimě není moc dostupné, tož doskáču do sprchy. Anebo nedoskáču, ono se to oloupe.
Když je sníh, šlápnutí tolik nehrozí, navíc Vendulka kdysi zamlada vymyslela úžasnou věc. Sežrala dětem barevné křídy a v čerstvém sněhu to ráno vypadalo jako nějaká instalace v plenéru, červené, kousek dál zelené a ještě jedno modré, elegantně vykroucené hovnisko. Kus moderního umění, jak to jenom přenést do Veletržního paláce.
Kde je sníh a kde jsou křídy. Buď koukám, nebo na to ...

Martina, Maruška, Anča a Tom Juláci & zvířata