úvod  tátův deníček  galerie  dovolená  grafomanský brloh  kuchařka  

Ve vlaku z Jičína do Nymburka  Doktoři  Vraťme život do krajiny  abolice  also sprach babisch  Marbulínek  Musíme si dát Bacha  Ubu pilotem  Pluralita a tolerance  Blábol o lopatce  Ubu je na tahu  Mrchožroutství  ubu  čistě terapeutická  Maruščin domácí úkol  Alpy 2015  shit happens  Double shit  Jedna dušičková večerní  rakousko 1994  Gumičky  elpíčka, aneb jednou večer  jednou ráno  naše cesta z města  Pozvedl jsem uši ke korunám stromů  Verzatilka a pomerančová kůra  Kuličky  Prší  O kurvítku  Počátky  Moje pokusy o Limericky  Oskořínek  O česneku  Návštěva znojemského podzemí  Pravidla ponku  

Blbé sny a tak

25.1.2016
Např. pošupoval jsem kdysi kredenc v kuchyni a horní půlka vyklouzla ze špalíků a taktak jsem jí zabránil se sesypat na zem. Dobře to dopadlo, veškeré cibuláky a talíře po babičce a prababičce a praprababičce zůstaly celé a na svém místě. Dalších několik let se katastrofická situace vynořuje, až se z toho musím oklepat jak pes.
Jednou se dokonce vyskytne jako poslední sen před budíkem. Už se to celé kácí, ALE JÁ TO NECHÁM TAK! Ještě tomu pomůžu a chvilku tancuji ve střepech, paličkou na maso vytloukám dýhu z dvírek. Mám pokoj. Situace se občas odkudsi vynoří, ale uteče sama, jakmile pohrozím touhle koncovkou. Nemusím už plácat ušima.

Anebo se mi odmalinka zdávalo, že slyším, jak někde venku hučí letlampa. Jdu se kouknout, ale za rohem, nebo nad balkonem patroluje jakési hnusné letadlo, pohybuje se dopředu, dozadu, dělá hluk a budím se celý opocený. Celkem nedávno si takhle sním o zelené stráni, ale najednou zase ten autogen a nad lesem visí osprey. To mě trochu dopálilo, ačkoli nejsem odpůrce základen a radarů a zařvu na ně "K...., děte s tím zas..... krámem dělat bordel někam do p.....! V ospreyovi se rozjely postranní šoupačky (heh??? ale v tom snu tam byly), vykoukl voják, mával a volal cosi jako "hey, dude, don't worry, be happy" a shodil mi dolů soudek s pivem. A oslněn září ranního rozbřesku deroucího se pod víčka ještě vidím z letadla padat pípu, nakonec k čemu by mi ten soudek byl jen tak. Hezky se mi šlapalo na kole do práce.

A od hnusného letadla mám pokoj, doufám, že to vydrží. Přistávací koridor na Milovice nám vede skoro za komínem. Když mi byl rok a kousek, tak nám v Praze nad barákem letěli okupanti vysadit tanky na Starou Ruzyň. To si samozřejmě nepamatuji. Docela rád ale v létě odpoledne sedím na zápraží a koukám na grippeny, jak cvičí nad Chotucí. Ale kvečeru letí spát do Čáslavi a my s dědkem na pivo. Qečeru qýčepu.

Ráno v práci sedím u stolu (nohy dole, nikoli na stole) a piji své podmáslí z hrnku (opravdu! ne rovnou z pixly!) a na ČT 2 ukazuje Ladislav Špaček, jak se mají správně držet příbory. Najednou mi v palici všechna ta "seď rovně, nemlaskej, ať ti to nevystydne, jak to držíš tu vidličku..." splývají v jeden acetylénový hořák. Příště až tenhle chlapík bude zase štelovat prsty na střenkách, zaběhnu do kantýny, koupím si půl kila tlačenky, žrát to budu rukama z papíru a cibuli chroustat neoloupanou, budu mlaskat, krkat a tu a tam strašlivě a dlouze prdět. To slibuji. A budu mít pokoj. Akorát už se mnou nikdo nebude chtít dělat.

Pak se musím srovnat ještě s  hodinami piána, poznámkami od úči za sprostá slova a škubání hlavou a co jsem kdy zase já komu provedl, zkazil večer, ráno, celý den, kus života atd atd., abych se nemusel každou chvíli třepat. Mám to nabitý.

Kamarád psycholog či psychiatr možná řekne: zkusíme s tím něco udělat, ale neboj, na klecové lůžko to ještě není. Anebo ke zpovědi, ale to nestačí jenom halekat na kůru, to máte prekatechumenát, sehnat kmotra, rok tam chodit, křest, biřmování, biřmování pomalé, biřmování rychlé, svátost smíření...

Martina, Maruška, Anča a Tom Juláci & zvířata