úvod  tátův deníček  galerie  dovolená  grafomanský brloh  kuchařka  

Ve vlaku z Jičína do Nymburka  Doktoři  Vraťme život do krajiny  abolice  also sprach babisch  Marbulínek  Musíme si dát Bacha  Ubu pilotem  Pluralita a tolerance  Blábol o lopatce  Ubu je na tahu  Mrchožroutství  ubu  čistě terapeutická  Maruščin domácí úkol  Alpy 2015  shit happens  Double shit  Jedna dušičková večerní  rakousko 1994  Gumičky  elpíčka, aneb jednou večer  jednou ráno  naše cesta z města  Pozvedl jsem uši ke korunám stromů  Verzatilka a pomerančová kůra  Kuličky  Prší  O kurvítku  Počátky  Moje pokusy o Limericky  Oskořínek  O česneku  Návštěva znojemského podzemí  Pravidla ponku  

Jak jsem učil děti střílet pomerančovou kůrou

Na naší základní devítileté škole, jejíž budova teď hraje v jakémsi seriálu o jakémsi gymplu s.r.o., jsme tuto disciplínu dovedli k naprosté dokonalosti. Dokonce si pamatuji, jak jsme kdosi zasáhli dějepisářku přesně doprostřed brady. Disciplína to byla sezónní, podle toho, jestli byly pomeranče. (mulvím o letech 1978-1981)
Další nutnou součástí je verzatilka. Mám jich ještě několik. Kreslení verzatilkou je pořád nejpohodlnější - mikrotužka se furt láme a obyč. tužku musím pořád ořezávat a když je ořezávátko tupé, spotřeba tužek se významně zvyšuje.

No, a teď něco o střelbě:
1. vyšroubuji z verzatilky vnitřek
2. vzniklou trubičku z jedné strany ucpu pomerančovou kůrou, vykrojím cca 3 kolečka (oranžovou stranou ven) a můžu to zevnitř trochu ušťouchat vnitřkem
3. podobně ucpu i opačný konec, opět cca 3 kolečka, záleží na tloušťce kůry
4. zamířím, vezmu vnitřek a stranou, kde je mačkátko/ořezávátko, tlačím do pomerančového špuntíku vytvořeného naposledy
5. lupne to a kůra z druhého konce vyletí a zasáhne dějepisářčinu bradu.

Je možné kůru vykrajovat pokaždé tím ostřejším koncem trubičky a vnitřkem kůru přesunout na druhý konec a lehce utemovat. Oba špuntíky ale musejí koukat ven oranžovou (žlutou, zelenou) stranou.

Kůra z dovozových pomerančů (!) nebývala vždy nejlepší, byla často moc tlustá a měkká. Občas byly k mání kubánské pomeranče, tam se muselo někdy vykrojit víc koleček a pořádně to utemovat, ale výsledek byl skvost, s tím se dala přestřelit celá třída. Kůra z mandarinky byla pro tento účel nevhodná.

Naučil jsem to holky, zrovna měly ve škole ke svačině pomeranč (ovoce do škol, v rámci tohoto nařízení se občas dovezou ředkvičky z Argentiny, trochu mi to připomíná RVHP). Všude po podlaze najednou plno bylo koleček z pomerančové kůry.

Dneska mi pantáta prozradil, že totéž se dá podniknout s bramborou. Pravda je, že syrovou bramboru málokdy jsme ke svačině do školy nosili



-------------------------

Pomeranče z dovozu. Tak to kdysi nazvala prodavačka z prodejny ovoce a zeleniny v Jindřišské ulici. Tímto se snažila zdůvodnit jejich asi tak 10x vyšší cenu, než bylo v kraji zvykem. 90. léta minulého století. Skoro jsem začal přemýšlet, kde by se daly sehnat ty domácí.

Martina, Maruška, Anča a Tom Juláci & zvířata